Oficiálně se ledy zřetelněji pohnuli teprve nedávno – švýcarské banky začali po 50 letech! vyplácet část peněz, které měli třetí říší pronásledovaní lidé pro 'jistotu' ve Švýcarsku uloženy na účtech nebo v pojištění.
Důkazů o pernamentním překračování hranice nutnosti 'spolupráce' v zájmu ochrany vlastní společnosti, jsou spousty. Ať je to nález zubního zlata v zlatých švýcarských mincích (Švýcarsko mělo po válce tolik zlata, že si mohlo dovolit razit zlaté mince – které prokazovaly při chemických rozborech prvky, které se vyskytují v tzv. zubním zlatě), nebo odmítání zejména židovských utečenců z Německa a Francie (švýcarští celníci při 'neoprávněném přechodu hranic' i stříleli), či při průmyslové, tj. zbrojní výpomoci, která podle některých výpočtů vedla až k prodloužení války. (Německý zbrojní průmysl byl v posledních měsících války ochromen spojeneckým borbardováním. Švýcaři postavili továrny těsně u hranic s Třetí říší – např. v okolí Schaffhausenu. Do těchto továren byli pak denně dováženi totálně nasazení z Říše nebo dokonce i váleční zajatci.) Není tedy divu, že když se spojenci blížili při osvobozování Evropy k švýc. hranicím, čekala je tam ozbrojená švýc. armáda v pohotovostí s namířenými zbraněmi – rozhodně nebyla Aliance jako jinde v Evropě s nadšením vítána (viděl jsem dobové fotografie ze St.Louis – vesnice před Basilejí
Všichni si určitě pamatujeme z Remarquových románů, situaci tehdejšího utečence. Někoho, kdo nemá pas – někoho, koho nikdo nechce, s kým nechce mít kvůli sousedské straně těžkosti. (Remarque popisuje jednou dokonce švýc. celnici v Basileji. Hrdina jeho takřka autobiografického románu si musel po výslechu zaplatit! objednaného taxíka, který ho odvezl zpět – na hranice.
Všichni, co dnes žijí ve Švýcarsku – tj. i ti,kteří tam s ekonomických důvodů chtějí zůstat (je pro mě osobně nepředstavitelné, že by tam chtěl někdo dobrovolně žít z jiných důvodů) by se měli se svojí historií seznámit – a vnitřně vyrovnat. Nejde jen o oprávněné vyplacení odškodného obětem války – dnes už bohužel jejich potomkům. Mohli by i vyšetřit zákonnost střelby do 'narušitelů' hranic, označit firmy a banky, které se de facto přímo podíleli na podpoře hitlerovského soustátí. Možná i ze statutu demokracie přímého referenda (Švýcaři mohou a hlavně se několikrát do roka hlasováním vyjadřují k celé řadě někdy i naoko nedůležitých politických rozhodnutí) by mohli začít změnou legislativy: Povolení ke 120 dennímu pracovnímu pobytu ve Švýcarsku, jsem dostal v roce 2002 na základě zákona z roku 1932 – tedy zákona, který platil i v temných dobách utečenců v západní Evropě.
My, Češi si můžeme myslet, že něco takového se nás netýká. Ve druhé svět. válce jsme byly na straně obětí. Všechny k Německu se hlásící spoluobčany jsme bez rozdílu vyhnali,padni komu padni; oloupili – někdy i povraždili a s pravými kolaboranty a i s těmi, co se otcům našich otců jako tací jevily, jsme po válce vypořádali. A naší nedávné komunistické minulostí se bojíme. Bojíme se, my všichni se bojíme od našich politiků až po číšníky či chudé muzikanty, do ní píchnout, aby nezačala ozřejmovat naše národní dějepisné mýty.
Možná, že bychom měli začít tak, jak je výše doporučeno pro Švýcarsko. Začněme třeba tím, jak jsme se chovali utečencům. Nikde jsem nemohl najít jednoduše dostupnou zveřejněnou statiku o tom, kolik naše republika přijala psanců z Třetí říše a kolik jich na hranicích odmítla. Našel jsem pouze náhodou zmínku v knize Ferdinanda Seibta – 'Ta stará ošklivá melodie' o sedmi tisících lidech – antifašistů a asi také židů, kteří chtěli po zabrání Sudet z posledního zoufalství utéct k nám, do okleštěné, ale zatím ještě svobodné republiky (potom možná přes Polsko dál z kontinentální Evropy). Tehdejší celníci je ale nevpustili a odsoudili je tak tím ke stejnému tragickému osudu, jaký čekal na židy, které švýcarské hraniční hlídky nevpustili do své země. Možná by nás mělo zajímat proč jsme je vraceli? Kdo k tomu dal příkaz. Jistě tu byl oprávněný strach ze špionů, ale…???
1. Stará zámožná majitelka domu, ve kterém jsem v Basileji bydlel, mi vyprávěla, že za války nemohli přece vpouštět židy do země. Vždyť by jejich děti pak neměli možnost vidět banány!? Dokonce prý musela i jít okopávat brambory na svou zahrádku. Paradoxem zůstává, že ona majitelka je židovkou.
http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2003/06/seibt