Reklama
 
Blog | Petr Skalka

Kýč a umělecký výkon?

 ČT2 uvedla v neděli večer programovou sérii na téma "Kýč". Mluvilo zde několik učených lidí a také několik lidí, kteří se chtějí stát umělci a samozřejmě také pár lidí, kteří se již umělci stali. Vedli monology o tom, co označujeme kýčem. Někteří se zmínili také o problému, jak rozpoznat, zda výtvor je, či není umělecké dílo. Na příkladech pak ozřejmovali své představy. V případech výtvarných či stavebních, jsem dokázal sledovat, o čem účinkující hovoří. Nicméně v oblasti hudby, jsem trochu začal tápat. Příliš jsem nepochopil, jak do pořadu přizvaný hudebník kýč, či jakost hudebního díla hodnotí.  

Hudba má pro podobné klasifikování jeden handicap. Plyne v čase a tedy mizí. Její provedení nelze jako stavbu, výtvarné dílo nebo text pomyslně vzít, převracet v mysli a zkoumat. Hudba je přímo závislá na lidech, kteří ji provádějí – hrají na nástroje. Tudíž ač vlastní hudební skladba může mít sílu takřka univerzálního uměleckého díla aspirujícího stát se dílem klasickým, její provedení se může stát nezapomenutelným kýčem, a naopak.

Každá poučka nebo srovnání uváděná pro lepší porozumění většinou pokulhává za skutečností. Pokusím se ale přiblížit, jak lze mimo jiné hodnotit hudební dílo či hudební výkon. Navrhuji vycházet z estetické "rovnice", která byla akcentována zejména v teoretických dílech o umění z druhé poloviny 18. století.

Reklama

přirozenost (nenucenost) – pravdivost – krása
(Natürlichkeit – Wahrheit – Schönheit)

Pokud v díle napsaném, postaveném, nakresleném, či provedeném jeden z těchto základních elementů chybí, jedná se s největší pravděpodobností o dílo, které jeho pozorovatel nemůže označit jako umělecké.

Příklad hudební:

Česká filharmonie hraje ve velkém obsazení koncert J.S. Bacha

  • ČF hraje velmi přirozeně = hudebníci cvičili a cvičí jako o život, umí

  • ČF nehraje pravdivě = orchestr hraje J.S. Bacha na nástroje, které tento skladatel neznal, dirigent a ani většina hráčů neumí dekódovat hudební text z 18. století

  • výkon nelze hodnotit jako krásný, plně umělecký = umělcova zodpovědnost je znát vše

(notový zápis má v určitých parametrech jiný význam, než ho čteme dnes, hudební nástroje mají jinou razanci a témbr zvuku: nehlasitá barokní trubka bez ventilů versus pseudo vytvořená ječící trubka "Bachovka").

Nicméně osoba pozorovatele uměleckého díla, je v takových případech velmi důležitá. Pokud některý hudebník bude na život a smrt ignorovat skutečnost, že notový zápis a hudební nástroje neprošly vývojem ve směru ke zlepšení (to jest v průběhu staletí se nekomponuje a nehraje stále lépe a lépe), ale pouze ve směru estetických změn (to jest komponovalo se a hrálo vždy dobře, kvalita jest závislá pouze na kvalitě hudebníka), bude výkon ČF z výše popsaného příkladu považovat za vysoce umělecký. Nelze se pak ale divit, že pak takzvaná "Vážná hudba" ztrácí na důležitosti po společnost, protože i běžný pozorovatel/posluchač podvědomě cítí, že něco není v pořádku. Necítí pravdomluvnost výkonu.

Další příklad:

Pražští hudebníci na takzvané historické nástroje se rozhodnou provést klasickou kompozici L.v. Beethovena.

  • hrají pravdivě = hrají na, co možná nejoriginálnější hudební nástroje, snaží se naučit číst notový text očima a zkušeností hudebníka 18. století

  • hrají nepřirozeně = necvičí ani zdaleka jako hráči ČF, často trpí elementárními chybami vedení smyčce, dechu, výkon (tempo, rytmus, kvalita zvuku atd.) je poplatný jejich technickému zvládnutí nástroje a ne jejich rozhodnutí

Chybí jeden parametr = parametr přirozenosti, tudíž výkon není krásny, ani umělecký, stejně kýčovitý/manýrovaný jako výkon ČF.
(je pak veselé přihlížet, jak se někteří členové obou skupin diskutují o tom, kdo hraje "správně")

Podle míry zkušeností a vzdělání lze tedy vypozorovat rozdíly ve vnímání výše popsaných elementů, které zkusím dokumentovat na následujícím jednodušším příkladě.

Příklad: Knížákovi trpaslíci.

Pro prvního pozorovatele, který neumí posoudit míru řemeslné zručnosti výtvarného umělce, jsou tito trpaslíci:

  • přirozeně oškliví = skřeti

  • profesionálně vyrobeni = pravdiví

  • tudíž jedná se o dílo krásné = umělecké

Pro jiného pozorovatele, který je vystudovaný výtvarník a umí posoudit míru řemeslné zručnosti výtvarného umělce, jsou tito trpaslíci:

  • přirozeně oškliví = skřeti

  • neprofesionálně vyrobeni (základní chyby v modelování postav) = nepravdiví

  • tudíž se nejedná o dílo krásné = je tedy všední, neumělecké, možná kýčovité

P.S: Nejsem filosof a ani historik estetiky. Navíc zde píšu sice veřejný, ale stále svůj osobní subjektivní deník – blog, žádnou přednášku pro studenty umění. Snažím se prostě nehodnotit vše, co souvisí s lidmi (jejich díla, vztahy atd.) podle kritéria "líbivosti". Nevěřím tvrzení, každý si může hrát, malovat, stavět podle toho, jak se mu to líbí. Ve většině případů, podle mé zkušenosti výkonného hudebníka, pak totiž nejde o umělecky pravdivou volbu typu, takhle to chci, takhle to musí být, ale spíš o východisko z nutnosti: dělám to tak, ne protože jsem si to tak zvolil, ale protože to jinak neumím = nenacvičil jsem si to, a tak tvrdím, že si mi to tak líbí. Netvrdím ovšem, že neumělecké dílo nebo kýč mi nepůsobí potěšení: taková zběsilá modulace z hudby k "Četnickým humoreskám", nebo přiblblá reklama mě někdy v určitých situacích dočasně na kratší dobu nakopne víc, než pozdní Beethovenův kvartet (ten mě ale zásobuje po celý život).