Reklama
 
Blog | Petr Skalka

Můj příběh s odbory

Dostal jsem dopis od odborové organizace školy, kde pracuji. Stal jsem se prý, jako všichni ostatní učitelé, automaticky jejím členem. Ať tedy zaplatím příspěvky, roční poplatek ve výši desetiny mého měsíčního platu.

Nechci být členem odborů. Zavání mi to příliš starými časy a navíc si myslím, že v dnešní době mají šanci uspět pouze odborové organizace, které sdružují buď malou skupinku úzce specializovaných zaměstnanců, kteří jsou ale pro společnost nepostradatelní (chirurgové, strojvůdci) nebo velkou skupinu zaměstnanců, kteří by mohli masovým protestem ohrozit výkonnou mocí chytře prezentovaného strašáka jménem "sociální smír", a tedy tak ukončit vládnutí stávající vlády atd.  

Dopisem jsem ohlásil zrušení mého automatického členství. To vzbudilo úžas u některých mých kolegů a vzápětí i u mne. Učím v zemi, kde je rozvinutá demokracie, kde se jak o specializovaných tak i o banálních problémech vypisují pravidelně několikrát za rok referenda. Čekal bych, že něco jako automatické členství v organizaci, která už ze základu svého působení nemůže být nepolitickou, je nemožné. Navíc reakce některých mých kolegů je mi nepochopitelná. Zdá se mi, že přesto, že po celý život žili ve svobodné společnosti, ve svém myšlení svobodni nejsou. Jako by měli naimpregnovány v mozku modely chování člověka z posttotalitní společnosti, který vlastně svým chováním ač nechce, vlastně nevědomým dodržováním určitých rituálů, systém drží při životě.

Korunku všemu přineslo vyprávění jednoho staršího docenta z jiné vysoké školy a jiné odborové organizace, že mu bylo po několika letech učení při konkurzu na stálé místo na fakultě naznačeno, že kdyby býval byl členem odborů, asi by místo dostal rychleji a snázeji. Kde to jsme?

Reklama

Odborové organizace školy, kde učím, se jmenuje FSS – Freiwillige SchulSynode. Tedy už z názvu patrno, je to organizace dobrovolná. Dobrovolná, ale s automatickým členstvím. Možná přeháním, ale až příliš mi to připomíná pionýry nebo svazáky.